Koláž – Přesný obraz doby
Koláž postupně pronikla snad do všech sfér volné i užité tvorby. Setkáme se s ní v nejprestižnějších výstavních síních, muzeích a galeriích, vstoupila do projevu malířů, sochařů a také spisovatelů, dramatiků, výtvarných teoretiků, hudebníků či filmařů z celého světa. Její principy se uplatnily ve volném výtvarném projevu, v experimentálních filmech a videoartu, v divadelních a literárních pásmech, knižních a časopiseckých úpravách, plakátech a samozřejmě i v reklamě. Pronikla dokonce do uspořádání výloh obchodů a dalších forem užité tvorby. Můžeme se s ní setkat v nejrafinovanější i nejpokleslejší podobě. Stala se zřejmě nejtypičtějším výtvarným prostředkem 20. století, i když její kořeny sahají mnohem hlouběji do historie, s níž se pootáčely životní hodnoty. Ovlivnil ji i překotný technický vývoj, který se promítl i do různých oblastí umění. A to v obsahu i použití výrazových prostředků. Můžeme tak mluvit o koláži nejen v jejím původním, ale i v přeneseném smyslu. Je obrazem životního stylu, pro nějž je typické rostoucí tempo a vršení (často nepodstatných nebo dokonce zbytečných) informací. V koláži je možné propojit různé časy a světy, zrcadlí se v ní srovnání současnosti s historií, skutečnosti s uměleckým projevem. Mohou se v ní prolínat rozdílné způsoby myšlení, z prvků vytržených z původních souvislostí se tvoří nový příběh.
Vliv vědy na koláž
Na vznik koláže měl nesporně vliv bouřlivý rozvoj různých vědeckých disciplín na konci 19. a počátku 20. století. Některé objevy přispěly k zásadní proměně vnímání světa a výrazně posunuly hranice lidského poznání. Epochu určovaly nové teorie v oblasti fyziky, matematiky, biologie a chemie. Zároveň se měnila i podoba společenských věd – filozofie, psychologie či sociologie. Tříbily se způsoby zkoumání historie, principy estetiky a dějin umění. Vznikaly nové vědní obory a poznatky z různých oblastí se vzájemně prostupovaly. Byly překonány a vyčerpány osvědčené postupy, které se rozvíjely od rané renesance. Koláž se stala jednou z nejvhodnějších metod k objevování nečekaných souvislostí. Jejím prostřednictvím se utvářejí obrazové básně, do nichž se promítá současné i minulé dění. Umožňuje prostupování významů, útržků skutečnosti, z nichž může vzniknout buď volně plynoucí proud záznamů situací, dojmů a postřehů, nebo dokonce systematický obrazový deník, který řazením určitých znaků a symbolů vyjadřuje autorovy představy někdy přesněji než kresba, malba, socha či psané slovo.
Počátky koláže
První desetiletí vývoje koláže přinesla revoluční změnu ve výtvarné práci, která tak překročila vžité hranice a opustila tradiční styl tvorby, spojený s přísně vymezeným užívání klasických prostředků. Dlouho připravovaný zlom nastal v období kubismu, kdy se do uměleckého projevu promítl nový způsob myšlení a vnímání skutečnosti. Právě tehdy začal Picasso vlepovat do obrazů prvky z reálného světa (ústřižek plátna se vrozem proutěného výpletu). Braque oživil kresbu kouskem papírové tapety. Oba pak nelepování různých ústřižků bohatě využívali, aby tak život vstoupil přímo do obrazu. Vkládáním různých fragmentů začali svou malbu obohacovat i další umělci. Mezi nimi například Juan Gris.
Také v našem kubismu se tento postup brzy ujal. Nejdříve v díle Emila Filly, později v kresbách Otto Guttfreunda a Antonína Procházky. Koláž se uplatnila v italském futturismu. Široce se rozvinula v dadaismu. Již kolem roku 1920 užívali fotomontáž s politickým a společenskokritickým podtextem němečtí umělci George Grosz, John Heartfield a Hannah Höch. Ve stejné době se fotomontáží zabýval Raoul Hausmann. Brzy ji pro sebe objevil i Kurt Schwitters. Skládání útržků skutečnosti vyňatých z běžných souvislostí a tvořících novou kompozici se stalo základním principem jeho práce. Mohl tak svobodně uplatnit takřka jakékoliv prvky, které nacházel a shromažďoval. Koláž a fotomontáž se staly jedním z nejdůležitějších výrazových prostředků ruské avantgardy. Užívali ji El Lisickij, Kazimír Malevič, Alexandr Rodčenko, Ljubov Popova, Varvara Stěpanova a další. Zabývali se jí také členové německého Bauhausu, v jehož mezinárodním ovzduší dosáhla značné rozmanitosti (László Moholy-Nagy, Herbert Bayer).
Poválečný vývoj koláže
Po druhé světové válce se koláž ve světě prosadila v pop-artu (Robert Rauschenberg, Daniel Spoerri, Ronald B. Kitaj, Richard Hamilton) i v některých dalších uměleckých proudech, například v lettrismu. U nás se jí zabývala a dosud zabývá celá řada umělců nejrůznějších generací a názorů. Někteří využívají jejích možností velmi soustředěně. Stává se tak pro ně významným médiem a ovlivňuje jejich způsob myšlení. Jiní se k ní obracejí jen příležitostně. Pracují s ní v čisté formě nebo v kombinaci s dalšími technikami. Někdy ji ovládá přísný řád, jindy náhoda. Pro koláž se u nás od konce padesátých a počátku šedesátých let vytvořilo vhodné prostředí. Právě nastupovala mimořádně silná umělecká generace, a přitom ještě do vývoje zasahovali někteří představitelé meziválečné avantgardy. Koláž se stala zřejmě nejvhodnějším nástrojem pro spojení poezie a výtvarného projevu. Prosadila se v rámci neokonstruktivistických a lettristických tendencí, uplatnila se v nové figuraci, i v doznívající formě surrealismu.
Nové experimenty, nová představivost
Také v následujících desetiletích dozrávali umělci, v jejichž díle zaujímá koláž významné místo. Promítl se však do ní spíš konceptuální způsob myšlení. Její základní principy se prosadily také v tvorbě využívající nejnovější technologie. Jen pro málokteré umělce se stala jedinou metodou. Někteří se jí však věnují po celý život, vytvářejí své vlastní postupy. Další se k ní vracejí jen příležitostně v určitých obdobích, nebo se jí třeba jen dotknou, ale přesto ji výrazně obohatí. Jiným umožní přestoupit z jedné tvůrčí oblasti do druhé. V kolážích Pavly Aubrechtové se neustále mění rytmus a tempo jako v improvizované džezové skladbě. Tvoří je struktura nastříhaných nebo natrhaných barevných papírků, rozesetých na ploše. Projevuje se v nich smysl pro racionální uspořádání i hravost. Koláže či asambláže Vladimíra Gebauera dozrávají dlouho, autor využíváspojení nalezených předmětů ve spojení s kresbou a dalšími postupy. Dosahuje volného uspořádání, v němž jsou jednotlivé prvky citlivě rozmístěné. V kolážích Josky Skalníka se vedle postsurrealistické imaginace prosazuje cit pro rovnováhu soustav jednoduchých geometrických prvků. Obrazy, kresby i koláže Ivana Komárka ovládá erotické napětí. K tématu však přistupuje s nadsázkou a lehkou ironií. Kromě toho má za sebou klasicistně laděné období a vytváří i zajímavé abstraktní kompozice. K nejvýraznějším osobnostem generace, nastupující v osmdesátých letech minulého století, se řadí Michal Cihlář. Zprvu byl v koláži ovlivněn Jiřím Kolářem. Ale později si vytvořil vlastní způsob vyjádření. Ten spočívá především v systematickém, často mnohaletém sbírání určitých motivů, které se uplatní, když dozraje čas. Cihlář je všestranná osobnost, úspěšně se zabývající hlavně volnou grafikou. Osobitých výsledků však dosáhl i v již zmíněné koláži či v knihách, založených na fotografických cyklech. Vytváří zajímavé objekty a instalace, ve kterých dokáže s typickou důsledností naplnit své představy. V posledních letech se hodně věnuje užité tvorbě, vytvářel styl pražské Zoologické zahrady nebo ilustroval Lidové noviny. Koláž se uplatňuje v klasické i v nové neobvyklé formě také v tvorbě nejmladší generace. Někteří umělci využívají znalosti nových médií a vytvářejí videokoláže (Jakub Nepraš, …), jejichž přirozenou součástí se stává zvukový doprovod.
Jiří Machalický
